Jednou vás stejně dojedu...


Takhle se obrátil Jirka Sutr s pěstí zdviženou směrem k Lužickým Horám. Pohrozil, nasedl a odjel.


My ale začneme pěkně od začátku. O přípravách a detailech jsme již informovali, proto se nyní budeme věnovat vlastní Thermica Rally Lužické Hory 2011. Ale nechme vyprávět Jirku.

Jak se sluší a patří, tak do Liberce jsme přijeli už ve čtvrtek. Po návštěvě ubytovacího zařízení jsme pospíchali na schůzku s panem Liškou. Důvodem setkání bylo představení vozu a absolvování krátkého testu. První dojem z jízdy byl pozitivní. Auto se dobře řídí, a hlavně mám pocit, že je v něm dost místa. To je při mé výšce dost podstatné.  Protože první dojmy byly uspokojivé, uvítali jsme pohodovou večeři a posezení v příjemné společnosti Vlastíka a Martiny Daňhelových, kamaráda Roberta a Michala Daňka, který píše reportáže z rally. V takovéto společnosti utíká čas mnohem rychleji. Nebylo se ani čemu divit, když nám obsluha podniku začala naznačovat, že půlnoc je hodinou zavírací. Následoval přesun do hotelu, hygiena a skok do pelechu.


Pátek má na rally tradiční program. Seznamovací jízdy a přejímky. Seznamovačky byly časově dost náročné, ale zvládli jsme je celkem dobře. Přejímkami jsme také prošli bez problémů. Nastávající večer jsme proto prožívali v pohodě a předstartovním optimismu. Tato pohoda pak cestou na hotel dostoupila emocionální euforie, která se projevila tím, že jsme si cestou začali zpívat písničku ze seriálu Skippy. Dosti nesoudné počínání. Štěstí bylo, že jsme jeli sami. Nenutili jsme nikoho přemýšlet, zda nás něco nebolí. Náš chorál vyzněl mezi častuškou a státní hymnou, ale to nám nevadilo.


(Autorská poznámka: Jirka tvrdí, že Ivan si každé ráno zpívá ve sprše hlasem velmi podobným pěvci Dvorskému a doporučuje každému, poslechnout si jeho repertoár. Autor článku, který měl tu čest, se domnívá, že Ivan chce mít po ránu sociální zařízení pro sebe, a tohoto prostředku užívá k jeho vyklizení.)


Bohužel, sobotní ráno byl poslední čas, kdy nám bylo do zpěvu. Ráno jsem špatně zvolil pneumatiky na zadní nápravu, a to nás stálo hodně času na prvních dvou erzetách. Zadek vůbec nedržel. Po několika pokusech zrychlit a po pár krizovkách jsme zvolnili a dojeli na jistotu do cíle. Bohužel, i za cenu velké ztráty. Na náladě mi to samozřejmě nepřidalo. Vezli jsme sice dvě rezervy se správnými pneumatikami, ale přezout jsme mohli až po RZ 2. Nezbývalo, než vydržet výjezd na Ještěd a sjezd dolů k Liberci. Petr Uhel říkal, že to bude jako se čtyřkolkou - pořád zadkem napřed, a nemýlil se. Jel jsem asi hodně opatrně. Nyní, zpětně, si myslím, že až příliš. S autem jsem ale jel poprvé, a neodhadl jsem, co mohu, a co ne. I přes tuto skutečnost považuji výsledek za katastrofální, a sám před sebou se za něj stydím. Na přejezdu jsme kola vyměnili a plni očekávání jsme vyrazili do RZ 3. Auto konečně sedělo a měl jsem z jízdy dobrý pocit. Celou dobu jsem byl spokojen. Měl jsem pocit, že dobře řadím a jízda je dostatečně rychlá. V duchu jsem si říkal, že tentokrát to vypadá na dobrý čas. Potvrzení svých dojmů jsem se, bohužel, nedočkal.  Zhruba ve třetině RZ nás totiž zradilo uložení předního tlumiče. Zastavili jsme, zjistili závadu, sundali helmy, a snažili se rozchodit skutečnost, že je konec. Bohužel i to patří k rally. Nebyli jsme sami, kdo odstoupil. Věřím, že na Kopné budeme mít více štěstí. Mrzí mne i fakt, že musím poděkovat panu Liškovi, mechanikům a našim partnerům za pomoc a velký kus práce, ale také Uctívačovi a Robertovi s jejich lepšími polovičkami za podporu, pouze zde na papíře. Daleko raději bych poděkoval hezkým umístěním.


Závěrem bych chtěl říct něco k organizaci soutěže.

Líbil se mi přístup při převzetí itineráře a administrativní přejímce. Dámy byly usměvavé a ochotné což není na každé soutěži pravidlem. Líbil se mi i výběr tratí.

Naopak jsem, zdaleka ne sám, nebyl spokojeným s označením startu, retardérů a cíle při seznamovacích jízdách. Barva už hodně vybledla, a tak jsme to většinou odhadovali podle fotek v itineráři. Další věc, která mi vadila, byla kontrola průjezdů na RZ 1. Pořadatelé ji udělali v hodně nebezpečném místě, které by bylo dobré projet v kuse.

Poslední výtku mám k přejezdu na RZ 3 při „ostrém“ závodě. Délka přejezdu se dá pochopit, ale vzhledem k charakteru silnic by neškodilo, dát na takovou vzdálenost víc času. Stačilo dojet pár pomalejších aut a problém byl na světě. My jsme vyměnili kola cca za 6 min., a pak jsme museli jet celou cestu hodně rychle. I tak jsme přijeli do časovky na poslední chvíli.

Tímto se omlouvám všem, které jsme cestou předjeli a možná je i omezili. Věřte mi, že jsem to nedělal rád a se zlým úmyslem.

V Lužických Horách jsem startoval čtyřikrát, ale jen jednou jsem viděl cíl. Nejdřív jsem řekl, že už tuto rally  nikdy nepojedu, když tam nedojíždím, ale jsem tomu rád, že jsem vychladl.

„Do Lužických hor se budu vracet, dokud jim všechna příkoří nevrátím“ říká nakonec Jirka s úsměvem.



          

paticka